- By Anton Pitoňák
- In Build
Kam kráčíš sídliště? Jak využít volný prostor mezi paneláky?
Sídliště – někomu se z beztvarého rozlehlého a těžko udržovatelného prostoru mezi vysokými budovami dělá nevolno. Jiný bude oponovat, že na sídlišti, právě díky tomuto volnému místu, mají kde děti kopat fotbal, je tam dost stromů a lepší vzduch než v uzavřených ulicích města. Kde se vlastně vzala tak revoluční myšlenka změnit města z uliční struktury na solitéry posazené v prostoru? A jak dnes naložit s tímto sídlištním dědictvím?
Bydlení v parku?
„Obyvatel města má jako chodec k dispozici celou přízemní plochu. Převážnou část této plochy pokrývají sady. Město je jediný, nepřetržitý park. Chodec se nikdy nestřetne s autem. Auta se pohybují kdesi nahoře, nad korunami stromů. […] Jedinými vchodovými dveřmi prochází dva tisíce sedm set osob. Ostatně pod pojmem »dům« rozumím něco jiného než dosud. Jsou to budovy řešené z hlediska kontinuit, pás vinoucí se nepřetržitě celým městem. Vnitřní ulice jsou v domech. Autostrády jsou venku; kde je to potřeba, procházejí i skrze domy. Domy nezabírají půdu. Stojí na pilířích. Půda je úplně volná!“ (Le Corbusier: Zářící Město, 1935). Prostory pro pohyb pěších a automobilová doprava tedy mají být vertikálně odděleny. Automobily se prohánějí kdesi vysoko nad hlavami chodců, po dálnicích vztyčených na nosných pilířích nebo po méně frekventovaných komunikacích, které přímo procházejí sáhodlouhými obytnými domy. Tato utopická vize ideálního města budoucnosti (vertikálního zahradního města) z pera Le Corbusiera pochopitelně nebyla nikdy a nikde v plném rozsahu realizována. Základní myšlenky, které formuloval, však nacházejí zřetelný odraz ve výstavbě velkých obytných souborů po druhé světové válce.
Prostorný luxus
Jaký je výsledek? Pohybujeme se amorfním prostorem po komunikacích, které z optimismu (nebo prostě ze zvyku) nazýváme ulice. Okolo nás se rozprostírají rozlehlé betonové nebo travnaté plochy řídce porostlé stromovím, které z týchž důvodů nazýváme náměstí a parky. Pokud jste spokojenými obyvateli sídliště, nejspíš už máte chuť vyhubovat mi, proč do sídlišť takto šiju, vždyť se v nich žije dobře. Řeknete: Domy nejsou sevřeny do těsných ulic. Když se podíváme z okna, vidíme vzrostlé stromy a louku, po které pobíhají děti a psy. Fouká tu vítr, takže se tolik nedusíme smogem. Já vám odpovím: Ano máte pravdu. A proto jsou sídliště pro mnoho lidí zajímavou alternativou k bydlení v kompaktním centru města nebo naopak v příměstské periferii.
Břemeno pro samosprávy
Zároveň ovšem dodám: Je také pravda, že veřejných ploch tzv. městské zeleně je na sídlištích mnohem více než ve vnitřních městech, ale i než ve vilových čtvrtích, kde se většina zeleně nachází na soukromých zahradách. A to je problém. Možná ne pro obyvatele, pro úředníky odborů životního prostředí a pro komunální zastupitele schvalující každoroční rozpočet obce ale ano. Proč? Protože údržba zeleně něco stojí, a ne právě málo. Jestliže ploch zeleně je relativně hodně a peněž relativně málo, musí se to někde projevit. Projeví se to logicky na jejich kvalitě. Nemožnost úpravy všech ploch sídlištní zeleně do podoby pečlivě udržovaných městských parků nezbývá než přijmout jako fakt. Nebo si obyvatelé odsouhlasí v místním referendu, že bude mít obec právo vybírat tučnou parkovou daň? Ideál bydlení v parku bude tedy třeba pozměnit spíše na bydlení v lesoparku či v lesostepi (rozuměj v ploše s menší hustotou stromového porostu, než bývá v lesoparku), které vyžadují výrazně méně intenzivní a méně nákladnou péči než vzorně upravený městský park. Zřejmě bude také nutné připustit, že kvalitní údržba veřejných ploch zeleně v tomto rozsahu není možná a položit si otázku, které se místní obyvatelé většinou obávají: Jakým způsobem do správy a rozvoje těchto ploch zapojit soukromé subjekty?
Lidé se bojí, protože mají negativní osobní zkušenost s kořistnickým scénářem. Obec prodá „zelený“ pozemek soukromému investorovi. Ten tam zrealizuje svůj komerční projekt (další bytový dům, administrativní budovu apod.), který zahustí území, ale nepřinese žádnou přidanou hodnotu stávajícím obyvatelům. O tomto scénáři rozhodně nemluvím. Mluvím o pronájmu (spíše než prodeji) těchto ploch poskytovatelům volnočasových služeb (zahradní restaurace, cukrárny, lanového parku…) nebo spolkům, které zde budou moci provozovat sportovní či pěstitelské aktivity (nelze například přehlédnout rostoucí oblibu městského zahradničení).
Husákovo 3+1 pro všechny
Měli bychom si však položit i otázku, které se obyvatelé obávají ještě více. Jaká další výstavba je na sídlištích možná a smysluplná? Souvisí totiž s problémem závažností srovnatelným s vysokým podílem veřejných ploch v prostoru sídlišť – velmi uniformní typologií domů i bytů. Pro sídliště jsou typické středněpodlažní a vysokopodlažní domy postavené během jednoho, maximálně dvou desetiletí, s velmi podobnými rozměry a dispozicemi. Přes veškeré předsudky vůči panelákům se jedná o byty slušné a variabilní. Přesto je zřejmé, že nepokrývají dostatečně poptávku rozmanitých skupin obyvatel po bydlení. Například stále početnějších singles nebo mladých bezdětných párů, které nejčastěji poptávají malometrážní byty s nízkými náklady na bydlení.Sídliště však dokáže obtížně uspokojit i rodiny s dětmi ze střední a vyšší střední vrstvy,
které hledají větší byt než obvyklé sedmdesátimetrové „Husákovo 3+1“, na předměstích především v nízkopodlažní zástavbě s kvalitním polosoukromým prostorem. Jistě je možné namítnout, že variabilní nejsou v panelové výstavbě pouze jednotlivé byty, ale celé domy (vždyť jde o jakési typizované stavebnice) a poukazovat na zdařilé příklady z východního Německa nebo odjinud.
A přece existuje typový člověk
Výše naznačenou poptávku po jiných typech bytů, než jsou standardní paneláková 2+1 a 3+1 částečně uspokojuje současná bytová výstavba. Pochopitelně nejvíce v Praze, kde je zájem o koupi bytu jasně největší. Z hlediska tématu budoucnosti sídlišť je však zajímavé podívat se, jaký typ bytové výstavby na pražských předměstích převládá. Jsou to středněpodlažní a vysokopodlažní bytové domy volně umístěné v neurčitém prostoru osázeném zelení… tedy sídliště, pouze modernější. Nabízí se otázka, jestli modernističtí urbanisté přece jen neměli pravdu, když tvrdili, že existuje typový člověk, který potřebuje bydlet ve zdravém prostředí, ve světlých a dobře prosluněných a provětrávaných bytech, mít dostatek slunce. Ne, typový člověk – víceméně podobný ve všech moderních kulturách – neexistuje. Existuje však početná skupina lidí, kteří vyrostli v paneláku a pro které je toto prostředí přirozeným „hnízdištěm“; a nikoliv například kompaktní bloky někdejší dělnické čtvrti devatenáctého století či křivolaké uličky středověkého města. Pro mnoho sídlišťanů (tento pojem nepoužívám v hanlivém smyslu, ale v podobném jako třeba venkované nebo horalé) je obtížně přijatelná představa, že se místo do otevřeného prostoru budou z okna dívat na fasádu protějšího domu. Přesto tito lidé vnímají jako nedostatek, že na sídlištích se dá většinou pouze bydlet (rozuměj sedět doma) a obstarávat základní potřeby (jít nakoupit, na poštu, k lékaři, s dítětem na hřiště apod.). Za „zábavou“ a kulturou“ (rozuměj za městským životem) ale musí vyrážet „do města“. Vyvstávají tedy otázky: Je to tak správně? Má být sídliště pouze noclehárnou, ubytovací kapacitou bez nadstavby? Nebo má být plnohodnotnou městskou čtvrtí, kde se dá žít (pracovat a aktivně trávit volný čas), ne „jen“ bydlet? Pokud obyvatelé odpovědí, že na sídlištích chtějí žít, cesta k naplnění jejich přání vede skrze nalezení konstruktivních odpovědí na otázky, které zazněly v předchozích odstavcích.
